Oddávající jako převozník do manželství

Pořadník versus vlastní výběr

Každá obec má jiný systém. Někde se oddávání upsal jen starosta a jeho stínoví pomocníci, jinde se do svateb aktivně zapojují všichni členové zastupitelstva. Jen málokdo umí napsat řeč tak, aby byla univerzální a dala se bez větších úprav používat stále dokola. Většinou budí dojem nepřipravenosti, je plná klišé a prázdných frází, postrádá švih a jedinečnost okamžiku. Proslov oddávajícího je přechodem od života s partnerem k manželství a slova vyřčená v obřadní síni v člověku zůstávají po mnoho let.

Každý si může oddávajícího vybrat podle svého vkusu nebo zvolit termín svatby tak, aby byl na řadě jeho favorit. Schůzka by ale měla být nutností, dnes je to naštěstí již nepsaným pravidlem. Nevěsta s ženichem musí předat všechny podklady a informovat oddávajícího o všech meznících v životě, které chtějí zdůraznit, ale i o palčivých tématech týkající se rozvodu nebo smrti rodičů, peněz, víry nebo založení rodiny.

Všechno má svoje hranice

Proslov oddávajícího by měl být zčásti překvapením. To, že mu nevěsta a ženich předají podněty ze svého života, které by mohl zmínit, neznamená, že si mohou celou řeč napsat sami podle svých představ. Jsou pouhou inspirací a zasahují jen omezeně, aby oddávající omylem neťal do živého. Nedílnou součástí projevu musí být i zákonná část na samém začátku a konci, která je formální a neměnná. Díky nim se naplňuje skutečná podstata slavnostního ceremoniálu.

Pravidla se mají porušovat? Ne!

Je třeba dívat se na problematiku z více úhlů. Oddávající má většinou několik desítek svateb ročně a může otupět a nebrat každý obřad tak vážně. To by se ale mělo promítnout jen na absenci trémy a ne na projevu nebo pochopení důležitosti okamžiku pro novomanžele. Na straně druhé by si partneři měli uvědomit, že vstup do manželství je závazek a podléhá zákonným normám. Projev nelze měnit a ohýbat tak, aby lahodil životnímu stylu. Vždy je třeba zmínit zdravotní stav, majetkové poměry i slavné „v dobrém i zlém“.